Moje cesta sem

Vzdělání v tzv. pomáhajících profesích (psychologie a sociální práce) jsem získala na Fakultě sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity v letech 1999 - 2006. Toto oborové zaměření se ukázalo jako ušité na míru práci v sociálních a jim podobných službách, které jsem se na různých pozicích v neziskových organizacích věnovala kontinuálně až do roku 2020:

Jako koordinátorka dobrovolnického programu na nemocničních odděleních všech věkových skupin a v domovech pro seniory (2007-2010, kdy jsem se stala mámou na plný úvazek, krátce poté, co jsem zahájila intenzivní psychoterapeutickou průpravu); jako terénní pečovatelka v rodinách pečujích o své tělesně či mentálně slábnoucí rodiče a prarodiče (2016-2017); jako sociální pracovnice centra denních služeb pro dospělé s tělesným a kombinovaným postižením (2017-2018); jako terapeutka adiktologické poradny pro osoby potýkající se s nějakou formou závislosti a jejich blízké (2019-2020); jako poradkyně v azylovém domě pro maminky s dětmi v tísni zapříčiněné domácím násilím (2020).

Zkušenosti s těmito službami jsem získávala i z “druhého břehu”, například v době, kdy jsme jako “sendvičová rodina” doprovázeli naši vlastní mámu a babičku terminální fází rakoviny v domácí hospicové péči (2013-2014).

Kdybych měla vyjádřit společného jmenovatele většiny mých pracovních i osobních zkušeností, nejspíš by jím byla právě rodina: Partnerský a rodinný život napříč všemi generacemi, v průběhu individuálního i kulturně historického vývoje čelící lépe nebo hůře předvídatelným úskalím, ale také stojící před novými možnostmi, které se na každé životní křižovatce, po každé tíživé ztrátě i případném ztroskotání bez výjimky otevírají.

Všechny tyto proměny a někdy i pochybnosti o tradičně přisuzovaném významu rodiny - jen obtížně zastupitelného zdroje naplnění existenčních, emočních a jiných méně samozřejmých potřeb - jsou také nenápadným centrem mého profesního zájmu. Tento zájem je však vždy orientován na konkrétního člověka, jednotlivce, který v kontextu mezilidských vztahů a širších společenských, systémových vazeb prožívá svůj jedinečný příběh - popřípadě se před jeho plným prožitím různými způsoby skrývá nebo utíká…

Podporovat druhé v jejich snaze hledat a žít způsob, jak za všech okolností (a mnohdy právě jim navzdory) zůstat v realitě ukotveným autorem, svobodným a odpovědným tvůrcem a interpretem svého vlastního příběhu - to je to, oč usiluji i jako průvodkyně, poradkyně a terapeutka “na volné noze”.